POuť důvěry do Taizé

Dne 16. 2., v sobotu, se parta 9 vysokoškoláků, v níž jsem byl i já, shromáždila před SaSM na 4áku. Proč to? Vyrazili jsme na Pouť důvěry do Taizé. Nejprve jsme poprosili otce Františka, aby nám dal na cestu požehnání, neboť jsme jeli autem. Mile a upřímně jsme se rozloučili a s touhou na srdci vyrazili.

Kolem půlnoci jsme již byli ve Francii, ale poněvadž by nás v tuto dobu těžko někdo ubytovával, ubytovali jsme se v autě…To mělo své, a tak jsme se v 5 hodin ráno, posilněni kávou s automatu, vydali na poslední úsek cesty. V 7 hodin jsme již byli v Taizé. Byla neděle a všechno ještě spalo hlubokým spánkem.

Vesnička Taizé je proslulá, zejména mezi mladými, tím, že je to místo neustálého setkávání, hledání a nalézání, místo neustálého odpouštění a hlubokého smíření nejen s Bohem, se sebou samým, ale i s druhými lidmi, byť často „jen“ duchovně.

V 9:30 jsme šli všichni na Eucharistii do chrámu Smíření (tak se zde říká tomu:jít na mši svatou do kostela:-) Většina z nás zde byla po 1. a tak jsme byli pohlceni Duchem Svatým o to více.

Celý týden jsme se setkávali při modlitbách, jež jsou pevnou součástí těchto poutí, a to ráno, v poledne a večer. Mezi těmito modlitbami, jako mezi pilíři vztahu k Bohu a druhým lidem, jsme se setkávali například na lekcích zpěvu nebo na biblických přednáškách. Ty vedl bratr Haňuel z Koreje, jeden ze stovky bratří, kteří tu jsou z cca 30 národů a i různého vyznání. Další možností setkávání, nejen mezi námi Čechy, byly diskusní skupinky, které rozvíjely téma této biblické přednášky.

Myslím, že pro všechny bylo srdeční záležitostí spousta volna a osobního času, který si každý mohl naplánovat, jak potřeboval, a jak se nechal vést Duchem Božím. Pro toho, kdo naslouchal vnitřnímu hlasu, hlasu míru, služby a pokoje, bylo radostné i setkávání při mytí nádobí,

při přípravě a rozdávání jídel ve frontách, nebo při úklidu místností…tam všude může a má být v našem životě radost z Ježíše, radost se setkávání s druhými, i když jsou jiného vyznání, hledající či dokonce nevěřící…neboť tato radost je společná pro všechny a pro ty, kteří vědí, odkud ji mají, totiž od Ježíše zmrtvýchvstalého, se tato radost stává i úkolem, výzvou…

Myslím, že můžu mluvit za všechny a i za většinu poutníků v Taizé, že radost se nadá skrývat, radost nelze zamlčet, natožpak radost z toho, že Ježíš stále žije, že je mezi námi. To prostě nelze jen tak přejít, mlčet o tom, to se musí sdílet, ne z povinnosti, ale z radosti z nalezeného pokladu, který sám prozařuje nás a náš život. Otázkou je nakolik tomu my sami věříme a nakolik Bohu důvěřujeme, že On v nás vše může učinit…

Naplněni touto radostí a vědomím, že na nic nejsme sami, jsme se v neděli po Eucharistii vydali zpět na cestu do Budějc, v důvěře, že o této radosti budeme moci vyprávět. Po zasněžené a dlouhé cestě jsme v 7 hodin ráno dorazili do Budějc. A aby toho sdílení a radosti nebylo málo – v pondělí večer v 19 hodin se pak konala obvyklá modlitba Taizé…

Pro informaci – modlitby Taizé se konají pro všechny lidi dobré vůle každé poslední pondělí v měsíci v 19 hodin v kostele sv. Rodiny na Senovážném nám. Kdo by se chtěl dozvědět více o modlitbě, její struktuře a o Taizé spiritualitě – [email protected] nebo www.taizé.fr/cs.

Za skupinku poutníků Míra Urban