Á ma Julie...

Tentokrát jsem si usmyslel, že se nechám vézt na vlnách, na vlnách čehosi, ani nevím co je to, a jak se to jmenuje. Ale nějak mě ty vlny nesly dál a dál, nešlo jim uniknout, nešlo jim uplavat,ni rukama zamávat, to bych se byl býval utopil, ale když jsem konečně doplul ke břehu, vlastně jsem tam byl vlnami čehosi donešen, začal jsem z plných plic vyplivovat vodu. Chtělo se mi křičet a nevím co ještě, myslel jsem, že se utopím...a to už na břehu.

Poté, když jsem zjistil, že jsem doposud živý, jsem spatřil v keři pár sýkorek...Keř byl docela dost blízko. Otočil jsem se k němu a tiše je pozoroval. Netrvalo dlouho a z jejich hrdélek se ozvala jakási píseň. Po nějaké době, už ani nevím, zda to bylo 2 minuty či minut 10, jsem se k nim v myšlenkách přidal a i já jsem si s nimi začal zpívat píseň. Bylo to jako, bych jejich něžné hlásky převáděl v lidskou řeč, jíž jsem nemohl rozumět a jíž jsem nemohl ani pochopit. V tu chvíli mi nezáleželo na tom co říkám, ale připadal jsem si, jako by ti ptáčkové mluvili ze mě, skrze mě, pro mě, pro celý svět...

Nevím, jesi jsem jejich píseň zapamatoval správně, určitě ne, ale takhle nějak podobně zněla:

Vražedná Lásko, láskyplná zášti

co všechno nejsi, vzniklá z ničeho...

Kdo nemá rány posmívá se jizvám...

Já však, já se však neposmívám...

Jen strnule patřím na okno mé lásky

.

.

.

Ach, okno, to okno...

Ó, můj Bože, vidím Ji...přišla Jůlie

Jak ruku o tvář opírá a na té ruce rukavici,

ať být jen té rukavici blíže

Ach ne, to není možné - já ji vidím, ano vidím ji a 

slyším ji...

Mluv krásný anděli.

"Struny v mém srdci hrají

symfonii lásky hrají

lásku samu na harfu hrají,

mé vlny v duši tuto melodii hrají.

Ať být těm strunám, těm harfám

aspoň trochu blíž,

bych mohl cítit tvé vlasy, tvé oči vidět,

být tvým dlaním blíž.

Ó můj Bože, co jsem já a co je člověk, že

do života Jůlii mu vedeš. Vkládáš

do srdce Romea naději, ba, že,

jak žít  se chce a modlit Otče Náš.

A tím vše končí? Ach, ne! Začíná to spíše.

Má drahá Jůlie slyš teď pravdy mé: 

Ty (Ach můj Bože, je to pravda snad!), ty jediná

jsi Andromeda z říše Amorovy právě stvořená.

Ať být v tu říš ponořený věčně,

jako v křest Lásky

a pokřtěn touto láskou nekonečně,

smět stále patřit na Tvou líc...