Jarní putování II - poetické... aneb na vlnách citu s velkym "L"

Je tomu již dávno, co jsem potkal Rembrandta, nebo-li Danta, jaxi nechal s oblibou říkat. Dantes měl jednu takovou zvláštní vlastnost, a to tu, že za mnou chodil vylévat si své srdce, protože s jistotou věděl, že ho vyslechnu, že mu jaxi rozumím. A nejen to, že s ním jaxi souzním v jednom duchu...a takovéto souznění nás a hlavně jeho povzbuzovalo ve vzájemném sdílení a myšlení...myšlení o práci a zaměstnání, o cestě životem a o jeho smyslu a cíli.

Jednou takhle v podvečer za mnou přišel - zase nakopnutý jakousi situací; ostatně vždy to byly jen a jen příhody, nečekaná dobrodružství a situace, které ho jaxi nakopávaly, jak on říkal. Totiž přišel se se mnou zase sdílet... a podělit o jednu vášeň jež prožil, jež mu dával zase smysl žít a jít dál. Je to krásné, že má aspoň něco, co ho jaxi vede v Tu dál, v Tu krásnou dál, které vlastně i Já tak dobře rozumím. A byť by ta dál byla ve Francii, kam se ostatně taky v nejbližší době chystám, což ho samozřejmě velmi potěšilo; byť by to byl daleký Vladivostok či bližší  Nová Moldávie, o které tak sní; byť by ta dál byla kdesi ve vsi za Budějcemi, tak přesto je stále v paneláku v Budějicích a jen pořád dokola sní o tech dálavách a prožívá je, jako, kdyby tam už byl... Ale, jsou to jen sny a představy, povídám. A on na to, že namá, z čeho by jiného žil, když mu nikdo nerozumí a ho nechápe...

Phá, už občas mívám dost těch jeho výplodů, kdy se mi svěřuje, jak promarňuje svůj čas v neplodných vášních. Z toho nic nevede, povídám, ale on nic. Jako bychom si najednou ani nerozuměli, jako bychom se najednou jaxi rozcházeli, či co...

Ale poté se zase rozhovoří o svých plánech, které jsou tentokráte už jaxi reálnější. Jen mít více odvahy, povídám mu. A zase jako by mi snad i začal rozumět a i já jemu, najednou spustí jednu ze svých poetických vln, jež potkal kdesi, kdovíkde na cestě kdovíkam a  která nebere a nebere konce:

Taxem se po čase rozhodl, že ji tady s jeho souhlasem zveřejním. Právě proto, že si tolik rozumíme a jsme si tak blízcí... Jsou to tři rozdílné a přesto podobně souznějící celky. Zde je první. Po čase, až se prokoušu jeho pravopisem, vyvěsím zbylé dva...

 

I. Něžná Vlna

 

Ty vlno mořská,

ty něho sněhu bílého,

ty pěno mořská, sněhobílá

ty jsi tak krásně hezká, 

že až do rána bílého

se mi jen o tobě snívá,

o tom, jaxi tak karásně hezká...

 

Že mozek můj jen Ty přesahuješ,

ty můzosněhobíle něžná,

ty zas a znova mé srdce zasahuješ - 

to jen tys tolik mi líbezná...

 

Strhuješ mě vlno moře,

zpěněná vlno za hvězdy jitřní.

Už nebudu ptáti se "cože?"

zírajíc na krev, jak z duše prýští.

 

Snad vlna Tvá příští 

unese mě v moře, v dál,

a nebude již zimy, a ledových tříští,

co zdrtí mne...

a já se nenadál

 

že jednou Jaro přijde

a budem se spolu smát 

na vlnách moře. Ach ne!

Jaxe to může jen stát?

 

Snad zázraky vln Tvých v srdci

zaplaví mě láskou k udušení.

Já v Lásce budu dýchat přeci

pro Tebe, pro hloubky tvých očí...

Ano, pro souznění...

 

A taky pro duši Tvou, studnu hlubokou

a ještě a stokrát zas pro oči Tvé,

vlnám podoblé studánky přečisté...

A vlasy a něžné prsty, 

ano i pro ty dýchat budu, a když ne,

tak pro Tebe celou zemřít chci!

 

Vždy a všude! Nedám Ti pokoj!

Snad pro ty vlny Tvého srdce

z toho mého nestává se stroj.

Ty vlny ty živí mne denodenně...

 

A až budu celý v tobě utopený,

pak teprv začne večná láska Ta, 

jež po smrti vlnu změní v sen,

v sen, kdy mé JÁ, změní se v Tvé JÁ...

 

A potom se spolu na vlnách ponesem

ta na Mé, a já zas na Té Tvé, 

a oba pak spolu v nich utonem

a žít budem věčně v Lásce Té...